Galerie Orlovna z.s.

Otevřeno út-ne
10–17 hodin

Na Sladovnách 1492
767 01 Kroměříž

© 2016

Nová stránka 1

design by Malina: .

SPONZOŘI >>

Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.galerie-orlovna.cz

počítadlo.abz.cz

Kristýna Křížová

Karel Balcar, čtyřiačtyřicetiletý žák věhlasného hyperrealistického atelieru Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění v Praze, představuje svou nejnovější tvorbu z posledních let. Balcarovi se už od dob studií přezdívá Krajkář. Krajka je totiž v jeho tvorbě častým motivem.

Na Balcara velmi zapůsobily krajky na rakvích, které jsou nejen dekorativním prvkem, ale zároveň i pomyslným rozpadem formy, symbolem lidského mizení ze světa, smrti. „Když se tělo rozpadá, tak se z něj nestane plocha (alespoň ne v dohledném časovém horizontu), ale rozpadá se do drobných chomáčů či struktur. Krajky jsem si oblíbil, jsou pro mě nejen symbolem erotiky, ale i smrti. Krajkář mi začali říkat na Akademii, původně mi dokonce říkali Krajkář Smrtihlav, protože jsem často maloval téma smrti,“ říká k tomu Balcar. Karel Balcar původně studoval České vysoké učení technické na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské, později studoval i Vysokou školu ekonomickou, obor Automatické systémy řízení. Volil obory na malíře dost nezvyklé, zabýval se i hudbou. „Já nejsem moc pragmatický typ, cílevědomý jsem určitě, dovedu vyburcovat svou vůli, ale přístupem k životu jsem evidentně romantik. Svoje místo ve světě jsem hledal intuitivně, pocitově,“ říká k tomu Balcar. „Jeden čas jsem měl dojem, že je to ztracené, že se můj život vyvíjí pořád jiným směrem a že jsem svoje místo v životě prostě nenašel. Pak jsem ale začal malovat. Na konzervatoř jsem už jít nemohl, protože se mi narodil syn a času rapidně ubylo. Musel jsem se rozhodnout – z hudby jsem tedy přeskočil na malování a věnoval se mu naplno.“ Před osmnácti lety byl pak Balcar přijat na Akademii výtvarných umění a začal studovat malbu. „Nikdy jsem neležel v encyklopediích, všechno jsem objevoval tak nějak za pochodu. Začínal jsem abstrakcí. Poté jsem se přes období stylizované figurace dostal ke starým mistrům. Doma jsme měli reprodukci Rubense, jeho autoportrét s manželkou Isabelou, který jsem v dětství obdivoval. Takže takoví malíři mě pak začali zajímat. Zkoumal jsem způsob práce ve vrstvách, proto jsem se přihlásil do atelieru, kde se učila klasická technika a zobrazivá malba,“ dodává Balcar. Dnes se věnuje hlavně úpadkovým tématům, která jsou jistým obranným mechanismem umělce vůči líbivosti – v podobné souvislosti jednou prohlásil: „ Musíme si uvědomit, že pozitivní podmnožinu obrazového světa si uzurpuje reklama, a že vstoupit do této podmnožiny bez „diverzních“ úmyslů znamená uvádět svou práci do kontextu s ní “. Balcar tak inklinuje k úpadkovým obsahům, na kterých se mu daří dobře uplatnit zobrazivou malbu a zároveň ho tato tématika chrání před komerčními vlivy, které by se jinak mohly na jeho dílech podepisovat, podbízet se divákovi a stavět jeho dílo mezi běžnou komerční produkci. Jak ostatně poznamenává Konrád Paul Liessmann v publikaci Filozofie moderního umění: „Teprve ve své svobodě, tedy ve své estetické autonomii, nikomu již nepovinováno, může umění řešit své nejvyšší úkoly.“ V Balcarově tvorbě se odklon od komerčního tlaku projevuje tématikou bolesti, utrpení, svazování, nevhodných gest, nahoty a podobně. Jde o představování reálné tváře současného člověka, která je v Balcarově podání zcela jiná než v podání soudobé neindividualisticko kapitalistické ideologie. O tomto obrazu člověka píše například francouzský sociolog Gilles Lipovetsky v knize Soumrak povinnosti. Člověk je dnes v reklamě a médiích podle Lipovetského často zobrazován jako přirozeně šťastný jedinec, který dbá o svou prosperitu a míří ke šťastné budoucnosti. Rozkoš přestává být brána jako hřích, ale ukazuje se v positivním světle. Hledání hmotného štěstí je dnes stavěno na pomyslný piedestal. Rigoristní zákazy sexuálních hrátek jsou dnes překonané a Balcar to ve svých obrazech plných nepřehlédnutelných sexuálních scén otevřeně přiznává. Často v dnešní společnosti neuznáváme závazek vztahovat se k něčemu jinému než k sobě samým, proto se na Balcarových obrazech nezřídka objevuje gesto – zdvižený prostředníček -symbolizující nezájem gestikulujícího na kontaktu a komunikaci s recipientem sdělení.

Balcar ukazuje pravdivý pohled na lidskou bytost a její nitro. To je symbolizováno černou barvou a tmavými tóny, které jsou pro Balcarovu tvorbu typické. Carravagiovská hra s šerosvitem je na obrazech mistrovsky provedena. Malíř tak představuje člověka zbaveného nucené pózy, člověka obnaženého, který se fyzicky jaksi hroutí na obraze a vytváří tak prostor pro dynamické, barokem inspirované expresivní zobrazení lidské tělesnosti. Takový člověk nemá tendenci se na diváka obracet a nemá potřebu jej aktivně vtahovat do voyeristické hry podívané na své utrpení a entropii. Balcar proto vyváří mezi divákem a figurami distanci. Svalnaté figury dávají malíři prostor pro manýristické vyjádření vzdoru a agresivity obhajující fakt, že ne vždy a ne za každých okolností chceme být svým okolím přijímáni dobře. A že pro to často máme své opodstatněné důvody.

Kristýna Křížová